Probudil jsem se s kocovinou a samozřejmě jsem si říkal, že už NIKDY nebudu pít. Anebo aspoň už nikdy nebudu míchat caipirinhu s vodkou. V tom jsem ucítil, že mě svědí kotník. Když jsem rozlepil oči, zjistil jsem, že tam mám 3 štípance. Prolítlo mi hlavou: Takže jako teď mám tu ziku? To bylo první, co mě napadlo, a v zápětí jsem si uvědomil, že se v Sao Paulu o viru zika vlastně vůbec nemluvilo, narozdíl od masáže evropských médií před mým odjezdem do Brazílie.
Původ mé kocoviny byl následující: kolegyně z práce slavila narozeniny a pozvala úzký kroužek kolegů na oslavu (doteď moc nechápu proč i mě?). Oslava se konala v jazz baru s živou hudbou. Když jsem dorazil na místo, recepční se mě zeptala, jestli jsem na seznamu hostů. Sebejistě jsem odpověděl, že ano, ale trochu jsem znejistil, když dlouho hledala moje jméno. Byl jsem na seznamu – jupí! Pak začal výslech. Chtěla číslo nějakého dokladu. Naštěstí jsem měl s sebou občanku a rozhodnul jsem se ji předložit než krkolomně diktovat čísla portugalsky. Pak chtěla číslo telefonu. Neuměl jsem své pracovní brazilské číslo zpaměti, tak jsem jí tvrdil, že telefon nemám. Udiveně si mě prohlídla, ale podle občanky už poznala, že jsem exot z Evropy, tak to nakonec nechala být. Namakanej vyhazovač mi otevřel dveře a po první vteřině uvnitř mě praštilo do očí, že jsem byl underdressed. Urputně jsem hledal někoho, kdo by taky neměl košili. Pak jsem našel náš stůl, 80% lidí jsem neznal a hned jsem si pro jistotu objednal caipirinhu. Zachránila mě kolegyně Alex, se kterou jsme prokecali večer španělsky. Po několika capirinhách se na mě obrátil jeden pár od našeho stolu a ptali se mě, jak že se to jmenuje to výborný typický jídlo z mé země, taková ta omáčka přes celý talíř. Hrdě jsem odpověděl, že svíčková a pak se celý stůl snažil vyslovit sví-čko-vá a já se nad tím náramně bavil.
